,,Zlato? Jsi v pořádku?'' Uběhl měsíc. Měsíc od toho všeho a já stále nedošel k doktorovi a nadále se trápil. Ničil mě pocit toho, že v sobě mám jeho dítě. Dítě Marka. Na jedu stranu jsem byl ale rád. Miloval jsem děti. Tak moc. 

,,Nejsem,'' pokroutím hlavou, kterou si následně položím na jeho stehna. 

,,Nevím co mám dělat, mami. Mám strach,'' zašeptám.

,,Jackie,'' maky prsty se během několika málo sekund propletly mezi mé hnědé vlasy, které jemně pročesávala. Uklidňovalo mě to. A ona si toho byla až moc vědoma. 

,,Měl bys zajít k doktorovi. Nemuč to maličké. Nemůže za to. Je to tvé miminko...'' 

- - -

,,Jak to vypadá?'' Celý nervózní jsem si pohrával s prstíky. Tak moc jsem se bál. Bál jsem se. A to hned ze dvou důvodů. Toho, jestli jsem opravdu těhotný a jestli je to maličké v pořádku. 

V duchu jsem ale děkoval mamce. Kdyby nebylo jí... nejspíš bych nic nedělal a to maličké zabíjel. A to bych už nezvládal. 

,,Moc dobře, pane Wang,'' s pohledem do ultrazvuku, jemně přejížděl po mém lehce vystouplém bříšku. 

,,Je v pořádku?'' Zeptám se hned. 

,,Ale samozřejmě. Vše probíhá v naprostém pořádku. Jste v 5 týdnu těhotenství. Jen se teď moc nestresujte, ano?'' Jemně se na mě usmál. A já kývl. I když jsem věděl, že se stresu nevyhnu. Zase... zase jsem byl na těhotenství sám. Zase. 

,,Vidíte tyhle maličké fazolky? To jsou vaše miminka.''