Druhý den odpoledne, ve stejnou dobu jako včera jsme se se Sebim vydali na hřiště. Tentokrát jsem se ale poučil ze své včerejší chyby a v mé zadní kapse se vyjímala peněženka. V hloubi duše jsem také doufal, že dnes potkáme i Marka. Nejen, že o něm Sebi stále mluvil, chtěl jsem mu vrátit peníze, které za nás včera utratil. Byla to přeci jen slušnost. 

,,Půjdeš mě houpat, tatí?'' Po příchodu na hřiště mě můj syn začal objímat kolem nohy. Říct mu v této chvíli ne nebylo ani možné. A já to neměl ani v plánu. Splním mu vše, co mu jen na očích vidím. 

,,Samozřejmě. Ale budu tam první!'' Vypískl jsem a tempem, kterým Sebi běhal se rozešel k houpačce. 

,,Já tam budu první!'' Za mými zády se ozvalo radostné vypísknutí a následně ťapání maličkých nožiček. 

,,Počkej!'' Smál jsem se, když kolem mě profrčel jako neřízená střela. Hned jsem se také rychlejším tempem rozeběhl za ním. Chtěl jsem mít jistotu, že se mu po cestě pískem nic nestane a já tak mohl mít čisté svědomí. 

,,A mám tě,'' jeho maličké tělíčko jsem polapil a vyzdvihl do náruče. K mým uším se skoro okamžitě donesl zvonový smích mého synáčka, který v mé náruči kopal nožičkama a krčil nosánek. 

,,Půjdeme se tedy houpat, broučku?'' Pro upřesnění, zda si své přání nerozmyslel, jsem se jej raději otázal. Když pokýval hlavičkou, hned jsem jej posadil do dětské houpačky. Je přeci jen ještě maličký a já nechci riskovat, že by mi vypadl. Tohle je bezpečnější. 

,,Ah!'' Vypískl, když jsem jej začal houpat. Při houpání, které nebylo až tak divoké, spokojeně kopal nožičkami, dle mých slov se držel, aby mi nevypadl a pobízel mě k tomu, abych přidal. A já div nad tou podívanou neumřel. Byl tak moc rozkošný. Díky tomu jsem dokonce zapomněl i na mé zlomené srdce. Tahle chvíle s mým synáčkem byla naprosto dokonalá. 

,,Je hezké vás pozorovat,'' za mými zády se ozval mně již známý hlas.