S neuvěřením jsem se na něho koukl. Tohle nemůže být přeci pravda. Dobře, smířil jsem se, že jsem opravdu těhotný. Byl jsem si tím jistý, ale... dvojčata? Samozřejmě, je to úžasné, ale já to v tomhle stavu nezvládnu. Ne sám. Bez druhého. Potřebuji nějakou oporu. Někoho, kdo mě bude podporovat, starat se o mě jako o princeznu a milovat. Stejně jako Sebiho a... ty dvě další miminka.

,,Váš přítel má evidentně silné a velice pilné spermie,'' můj doktor se zasmál. Mně ale do smíchu moc nebylo. Teď... potřeboval jsem svého syna. Potřeboval jsem ho mít u sebe. 

,,Škoda, že ten přítel není..'' 

- - - 

,,Tatínku!'' Můj miloučký a nádherný synáček ke mně přiběhl a s veškerou radostí objal. 

,,Ahoj, miláčku,'' vytáhl jsem si ho do náruče. Právě jsem ho vyzvedával ze školky. 

,,Jaký jsi měl den?'' Se šťastným úsměvem jej polechtám na bříšku. Jemně. 

,,Smutný! Chyběl si mi, tatínku,'' Sebiho maličké ručičky mě objali kolem krku, do kterého během sekundy zabořil obličejík. 

,,Taky si mi chyběl. Už půjdeme domů, neboj. Tatínek má pro tebe překvapení!''