Běžela jsem. Sice jsem měla pocit, že mi každou chvíli prasknou plíce, ale o to víc jsem se bála, že nezvládnu pomoct klukům. 

Pak jsem ho spatřila! Našla jsem to! Ozův palác! Zaradovala jsem se a přidala do kroku. Vstoupila jsem do nádherného zeleného paláce a prošla po skleněné podlaze až k vysokému žlutému závěsu. Užasle jsem hleděla kolem sebe.

"Vítej, princezno Alexandro," ozval se hlasitý a hluboký hlas a na závěsu se objevil tmavý stín postavy. Lehce jsem si podřepla a se sklopenou hlavou se uklonila. Až teď jsem si uvědomila, že mám na sobě stále šaty z plesu. Dole na lemu byly trošku roztržené a korzet mi stahoval hruď, že jsem sotva dýchala. Přes ně jsem měla dlouhý kdysi-sněhově-bílý-ale-teď-už-od-bahna-hnědý plášť. "Je mi ctí se s tebou setkat," pokračoval.

"Přišla jsem, protože...,"

"Vím, proč jsi přišla," přerušil mne, "a také ti dokážu pomoct. Podívej se dolů." Pozvedla jsem šaty a uviděla jsem, jak se moje modré plesové střevíčky mění na stříbrné s velkou mašlí u špičky. "Třikrát o sebe zaklepej podpatky a můžeš být kdekoliv jen chceš."

"Jaká je cena za tvou magii?" zeptala jsem se nedůvěřivě, protože už dobře vím, že každé kouzlo má svou cenu.

"Stačí, když mi přineseš něco, co patří Prohrané čarodějnici. To je má cena." Super. Nevím sice, jak to získám, ale pro záchranu svých přátel udělám cokoli. Znovu jsem se uklonila, poděkovala a po trojím zaklepání podpatky jsem se přenesla pryč.

***

Zjevila jsem se přesně tam, kde jsem chtěla. Zdálo se mi, že čarodějka vůbec nezpozorovala, že jsem někdy odešla.

Neal s Phillipem seděli u jednoho ze stromů a povídali si. Přišla jsem blíž. "Mám to. Mám něco, co nás dostane pryč," oznámila jsem jim a ukázala na své nové botky.

"V tomhle daleko nedoběhneš," uchechtl se Neal.

"Jsou magické. Dokážou...," ztišila jsem hlas, "dokážou tě přenést, kam jen pomyslíš."

"Paráda. Kdy vyrážíme?" zeptal se Phillip. Vysvětlila jsem mu, že musím ještě donést něco od Zeleny, ale hned potom zmizíme.

Vydala jsem se hledat něco, co bych mohla vzít. Procházela jsem se a pátrala. Po několika hodinách jsem spatřila něco, co jsem dříve viděla jen v Henryho knize. Vzala jsem to do ruky a podivila jsem se nad hebkostí a měkkostí té látky. Byla to bílá pletená peřinka se zelenou mašlí, v níž byla Zelena jako malá poslána Corou v košíku do země Oz.

Hned jsem věděla, že je to přesně ta věc, kterou potřebujeme. Tohle bylo Zeleny dřív, než začala toužit po všem, co kdy patřilo Regině. Při pohledu na dečku jsem začala přemýšlet, jestli jsou Cora, Neal nebo Ingrid naživu. Záleží, jestli byla kletba zvrácena, což by znamenalo, že se vrátí všichni zpátky, zapomenou a ti, kteří zemřeli, se znovu navrátí, nebo jestli byla kletba jen zrušena. Tak nebo tak, nevím, jak to Zelena s Panem dokázali. Cena za kletbu je přece srdce toho, koho miluješ nejvíce. 

Rozhodla jsem se přestat o tom přemýšlet. Popadla jsem košík a vrátila se ke klukům. "Jdeme. Neale, vezmi ten košík..." - podala jsem mu ho - "... a teď se mě chyťte." Jakmile mi stiskli ruce, třikrát jsem zaklepala podpatky. Objevili jsme se přesně uprostřed Ozova paláce.

"Mám to pro tebe," pověděla jsem. Všechno bylo tak jednoduché, ale nevzbuzovalo to ve mně žádné podezření. Všichni tři jsme se po jeho slovech díků uklonili, chytili se a přenesli do Začarovaného lesa.