Severus Snape se vřítil do svého kabinetu. Hněv s ním téměř lomcoval, měl pocit, že ho to roztrhne. Bylo to jako oheň pálící po celém těle, nutící zběsile kopat a škrábat do všeho, co je v blízkosti. Jako by jeho žilami protékal jed, který dusil veškerou naději a štěstí. Choroba, jež zabíjela s jistotou každého, na kom mu kdy záleželo. Začalo to jeho matkou, pokračovalo nejlepší kamarádkou a teď se jednalo o Pottera. Přesně tak, ještě ani ve své mysli mu nedokázal říct jeho křestním jménem. Ještě stále v něm přetrvávala nenávist vzešlá z tyranie jeho otce a podtržená chlapcovou arogancí. Nicméně věděl, že ten hoch je jedinou živou bytostí, kterou ještě má. Tím jediným kladným důvodem jeho stálého přežívání.

Dennodenně riskoval svůj život. Jeho kabátem, jenž nikdy nesundával, se staly lži a přetvářka. Stěží spal a již si nedokázal vzpomenout, kdy měl dovolenou. Klaněl se svému nepříteli a jeho skuteční spolubojovníci jím hluboce opovrhovali. Pro Fénixův řád a Brumbála byl jen Smrtijedem, užitečným tak akorát k vykonání špinavé práce, do jaké se nikomu z těch „dobrých" nechtělo. Používali ho jen jako zbraň – ne ovšem, že by si to nezasloužil... Zasloužil si to. To, i mnohem víc. Nicméně, na tom nezáleželo, jen pokud chlapec přežije. Což se teď nezdálo pravděpodobné.

Byl to celé jeden veliký výsměch.

„Takže ten kluk... bude muset zemřít?" došlo mu.

„A musí ho zabít vlastnoručně Voldemort, Severusi. To je absolutně nezbytné... je to nezbytné, je to nezbytné... musí ho zabít..."

Ředitelova i jeho vlastní slova mu zněla dokola v hlavě jako rozbitý magnetofon. Světlá strana zase o kus ztmavla. Nechala celou váhu světa a jeho záchranu na dítěti. Nechala ho, aby se obětoval „pro vyšší dobro". U Merlinových vousů, dítě! Bez ohledu na to, jak mohl být Potter protivný, arogantní, nedodržující pravidla a nařízení, jak ho ten spratek rozčiloval svojí příliš velkou ohleduplností k ostatním, jak se vrhal do každého nebezpečí a jak moc mu tím připomínal Lily, což bolelo. Bylo to zlé, špatné. Připadal si podveden, zrazen. Slíbil Brumbálovi svoji oddanost za ochranu pro ženu, kterou miloval, a pak pro jejího chlapce. Vůdce světla ho však jen a jen využil a ani nemínil svůj slib dodržet, choval toho hocha jako prase na porážku. Možná ředitel lhal i poprvé, možná by nechal vyvraždit Longbottomovy i Potterovy, jen aby dostal svého vyvoleného.

Severus velmi dobře znal černou magii.

„Voldemortovi se odštípl kousek jeho duše. Ten úlomek odlétl a přichytil se k jediné další živoucí duši, která v tom polorozpadlém stavení zbývala."

Zatraceně, to mu podezřele znělo jako tvorba viteálu. Jenže jak lze zbavit živou schránku tohoto odporného magického artefaktu, bez toho, aby skutečně zabil hostitele? Zoufale se vrhl ke své knihovně a začal s výzkumem. Byl odhodlaný ředitele neuposlechnout a vyzkoušet vše, jen aby toho kluka zachránil. Kdyby našel cokoliv, co by Potterovi mohlo pomoci a oprostilo ho od kousku Voldemortovy duše, byť by to byla ta nejčernější magie, použil by to. Kdyby našel něco takového, bez sebemenšího zaváhání by klidně chlapce unesl z Bradavic a krví by ho k sobě připoutal. Ani v tom nejmenším se nezměnil. Stále stejný sobecký Smrtijed, starající se jen o ty, které miluje, a jinak jejich rodiny a celý okolní svět mohou třeba shořet, jen když dostane, co chce.

Za pár minut vypadal jeho tak pečlivě uklizený a uspořádaný kabinet jako po výbuchu. Všude možně se válely otevřené knihy, lektvary a počmárané pergameny. Tento stav horečného hledání ovšem ani po třech měsících nevedl nikam. Čas ubíhal a chvíle, kdy v něm ten kluk neuvidí nic jiného, než odporného vraha, se blížila. Zdálo se ovšem, že to nemá řešení. Není žádná jiná možnost a věci se prostě stanou tak, jak ten senilní stařec naplánoval. Bez ohledu na morální hodnoty, na to, co je mu drahé, nebo to, co by bylo fér. To dítě si zasloužilo žít, on si zasloužil svoji pomstu a Brumbál si zasloužil pochopit, jak moc šedým se stal.

Jenže jako vždy, život ani smrt prostě nejsou fér!